Zneužití trestního práva v totalitním Československu 50. let - Kapitola 2: Základní předpisy legalizace trestní represe


diplomová práce obhájená v roce 2018
autor: Bc. Michal Změlík


na tomto webu zveřejněno: 1. dubna 2019


obsah kapitoly

2.1 Zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky
2.2 Zákon č. 232/1948 Sb., o státním soudu
2.3 Zákon č. 86/1950 Sb., Trestní zákon
2.4 Zákon č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce
2.5 Zákon č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
2.6 Zákon č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní
2.7 Zákon č. 89/1950 Sb., o trestním řízení správním (trestní řád správní)

Prvně je třeba v této části zmínit, že „se právo stalo služkou moci“ už v době, kdy se jí komunisté naplno chopili. Na přijímání většiny zákonů mělo zásadní vliv vedení komunistické strany, které vydávalo stanoviska závazná pro vládu a parlament. Následná postupná ztráta právní jistoty způsobila úpadek právního povědomí (právní předpisy už nebyly tak důležité jako dříve) a hlavně ztrátu důvěry obyvatelstva v celé soudnictví. Úpadek právního povědomí dělal politické procesy snáze proveditelnými, protože laici i odborníci byli poznamenáni celospolečenskou, okázalou propagandou živenou zásadou, že pokyn fakticky mocných má větší váhu, než jakýkoliv právní předpis.

V 50. letech byla nezákonnost (porušování práva) extrémní a přirozená do té míry, že i „zcela zjevné porušování zákonů a jiných právních norem státní orgány tolerovaly a vědomě přehlížely.“57 V takovémto stavu se může zdát, že není co řešit. Vypadá to, že právo nebylo vůbec k ničemu. Není ale tomu tak. Ať už se právní předpisy dodržovaly sebemíň, byly potřebné, jelikož právní předpisy jsou jistou nenahraditelnou „šablonou“ pro usměrňování moderní společnosti a jejich spletitých společenských vztahů a interakcí. I poměrně výrazné odchylky od této „šablony“ (porušování práva, korupce) nejsou takovými riziky, aby narušily rovnováhu systému (společenského uspořádání) tak, že by systém přestal plnit své základní funkce a přestal býti kontinuálním. V praxi by asi neobstálo žádné novodobé státní zřízení, které by bylo zcela řízeno pouze literou politické ideologie, stranickými rozhodnutími a jinými nelegislativními dokumenty bez opory propracovaného právního řádu.

Protože ústava z roku 1920 platila pouze do 9. května 1948 a převažující část řešeného období souvisí s ústavou přijatou v květnu 1948, budu se v této části zabývat pouze významnými zákony, které prováděly komunistickou ústavu (byly přijaty v jejím rámci), především zákony, které legalizovaly trestní represi.

„Rozpor mezi ústavou de iure a de facto byl založen na prováděcím zákonodárství v oblasti základních práv a svobod občanů, dále zásahy do státní administrativy a do politických orgánů. Východiskem změn těchto předpisů byla koncepce ‚třídního pojetí práva‘.“ 58 To znamená, že základní oporou pro perzekuci obyvatelstva nebyla ústava, jak by se dalo předpokládat, ale byly to některé z níže uvedených zákonů.

59 60 Mezi „zákony 50. let“, které byly přijaty po uchopení moci komunisty patří:

           - zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákoník
           - zákon č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
           - zákon č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní
           - zákon č. 89/1950 Sb., zákon o trestním řízení správním
           - zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky
           - zákon č. 232/1948 Sb., o státním soudu
           - zákon č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce

Tyto zákony legalizovaly trestní represi.

Veškerá tvorba nového „nevykořisťovatelského“ práva v Právnické dvouletce měla být podle idejí sovětského práva a sovětské marxisticko-leninské ideologie, zejména od autorů A. V. Venědiktova a A. J. Vyšinského. K tomuto účelu navštěvovali tvůrci nových zákonů dobrovolnická školení. Vzhledem k možné jazykové bariéře, není stále jasné, zda a v jaké míře byly předpisy skutečně tvořeny po vzoru Sovětského svazu.61

Přijetí zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky a následně zákona č. 232/1948 Sb., o státním soudu 16. října 1948 bylo jedno z prvních legislativních opatření proti nepřátelům nového režimu.

Zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky

Podle důvodové zprávy byl pro zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky vzorem prvorepublikový zákon č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky. Ochrana v novém zákoně měla být posílena. Prvorepublikový, buržoazní zákon byl přizpůsoben socialismu a změněným poměrům. Změna byla provedena především zpřísněním trestů, vyššími sazbami a taky nově definovanými trestnými činy.

Celkem bylo podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky odsouzeno 26 079 osob. Většina (57,9 %) osob byla odsouzena za jeden ze čtyř trestných činů: 17,4 % osob bylo odsouzeno za trestný čin Velezrady podle paragrafu 1, 16% za trestný čin Neoprávněného opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu podle paragrafu 40, 14,9 % osob za trestný čin Pobuřování proti republice podle paragrafu 3 a 9,6 % osob za trestný čin Šíření poplašné zprávy podle paragrafu 32.

Při užívání zákona bylo zvykem trestat podle nejpřísnějšího ustanovení, které bylo možno aplikovat na obžalovaného. Subjektivní a objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu v procesech podle tohoto zákona nebyla téměř nikdy dokazována, nedostatek důkazů byl nahrazován absurdními notorietami (skutečnosti, které není třeba před soudem dokazovat). Např. u nejčastějšího trestného činu - velezrady, se považovalo za notorietu, že pachatel přechází hranice kvůli tomu, aby se spolčil s cizí mocí za účelem uvedeným v paragrafu 1. Za to hrozil v případě „zvláště přitěžující okolnosti“ (což bylo zcela na volném uvážení soudu), i trest smrti. Skoro všichni obžalovaní se pod tlakem vyšetřovatelů Státní bezpečnosti ke spáchání trestných činů podle tohoto zákona přiznali.62

Zákon č. 231 ze dne 6. října 1948, na ochranu lidově demokratické republiky, schválený Národním shromážděním Československé republiky byl vyhlášen 16. října 1948. Počátek účinnosti byl individuálně stanoven v posledním paragrafem na pouhých 8 dní po vyhlášení - na 24. října 1948. Předpis byl za dobu své platnosti jednou novelizován a to 1. února 1949, zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Zákonem č. 319/1948 Sb., byl zrušen odst. 2 a odst. 3, paragrafu 67 o příslušnosti soudů. Celý zákon na ochranu lidově demokratické republiky byl zrušen už 1. srpna 1950 paragrafem 311, bodem 48., závěrečných ustanovení zákona č. 86/1950 Sb., Trestního zákona.

Zákon má 72 paragrafů a je rozdělen na V hlav. Hlavy I, II, III a IV obsahují skutkové podstaty trestých činů, V. hlava je obecná. Názvy hlav jsou: Hlava I. - Trestné činy proti státu, Hlava II. - Trestné činy proti vnější bezpečnosti státu, Hlava III. - Trestné činy proti vnitřní bezpečnosti státu, Hlava IV. - Trestné činy proti mezinárodním vztahům, Hlava V. - Ustanovení přechodná a závěrečná. Trestné činy proti státu jsou: Velezrada, Sdružování proti státu, Pobuřování proti republice a Hanobení republiky. Trestné činy proti vnější bezpečnosti státu jsou: Vyzvědačství, Vyzvědačství proti spojenci, Nedbalé uchovávání státního tajemství, Ohrožení obrany republiky, Válečné škůdnictví, Válečná zrada, Nedovolené zpravodajství a Účast a nadržování při vojenském zločinu nebo přečinu. Trestné činy proti vnitřní bezpečnosti státu jsou: Útoky na život ústavních činitelů, Tělesné poškození ústavních činitelů, Spolčení k útokům na ústavní činitele, Násilí na ústavních činitelích, Osobování si pravomoci ústavních činitelů, Vzbouření, Násilí na veřejných sborech, Ublížení na cti presidentu republiky, Hanobení některých ústavních činitelů, Podpora a propagace fašismu a podobných hnutí, Popuzování, Hanobení národa nebo rasy, Zneužití úřadu duchovního nebo jiné podobné funkce, Nedovolené ozbrojování, Šíření poplašné zprávy, Podněcování k trestnému činu a neplnění zákonných povinností, Schvalování trestného činu, Nepřekažení nebo neoznámení trestného činu, Sabotáž a Ohrožování jednotného hospodářského plánu z nedbalosti. Trestné činy proti mezinárodním vztahům jsou: Prorada, Neoprávněné opuštění území republiky a neposlechnutí výzvy k návratu, Poškozování zájmu republiky v cizině, Hanobení spojeneckého státu a Podněcování k útočné válce.

V následujícím textu provedu rozbor některých ustanovení zákona, včetně zjišťování rozporu s Ústavou 9. května.

Podle paragrafu 1 - trestný čin Velezrada, jak je uvedeno výše, bylo odsouzeno nejvíce - 17,4% osob. Při pohledu na text 1. paragrafu je zjevné, že ustanovení mohou být snadno zneužitelná osobami s alespoň základní dovedností právní argumentace, včetně méně vzdělaných soudců z lidu. Kromě snadného zneužití tohoto paragrafu mohl být paragraf zneužíván taky kvůli pozdější možnosti v propagandě označovat odsouzené (de facto většinou nevinné odpůrce režimu) velezrádci. Slovo „velezrada“ samo o sobě označuje zavrženíhodnou, společensky nežádoucí činnost. Snadno zneužitelný je odstavec 1 pouze se současným použitím odstavce 2 nebo 3. Bez použití odstavce 2 nebo 3 není odůvodnění tak snadné. Konkrétněji: Podle odstavce 1 bude odsouzený ten, „kdo se pokusí zničit samostatnost nebo ústavní jednotnost republiky, odtrhnout od republiky část jejího území“, zničit lidově demokratické zřízení nebo hospodářskou soustavu republiky nebo násilím znemožnit činnost prezidenta, jeho náměstka zákonodárného sboru nebo vlády. Odůvodnění rozsudku ve vykonstruovaném procesu by bylo za použití pouze odstavce 1 bez odstavce 2 nebo 3 problematické. Tzn. prokazovat jednotlivci, nebo malé, nevyzbrojené organizované skupině osob, že se pokusili zničit lidově demokratické zřízení nebo třeba odtrhnout od republiky část jejího území by bylo náročné. Avšak při použití odstavce mohl soud konstatovat, že se osoby k takovému pokusu s někým spolčili. Výklad odstavce 2 může být velmi široký. Soud mohl rozhodnout, že se osoby dopustily velezrady pouze na základě toho, že se často stýkaly. Pouhý opakovaný kontakt dvou osob v krátkém časovém období mohl být považován za jejich spolčení k pokusu odtrhnout od republiky část jejího území nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení, přičemž úmysl provést takové činy by nebyl dokazován. V těchto případech by byl nejpřísnějším trestem trest odnětí svobody na doživotí. Při „zvyklosti“ porušovat právo v 50. letech bylo taktéž snadné někoho odsoudit podle odstavce 3 k trestu smrti a odůvodnit to tím, že byla činem podle písm. b ohrožena ústavní jednotnost republiky nebo že byl podle písm. d kladen násilný odpor ozbrojenému sboru při zatýkání, což by mohli ochotně křivě dosvědčit příslušníci Státní bezpečnosti věrní režimu. Z tého úvahy vyplývá, že podle paragrafu 1 - Velezrada, mohl být v 50. letech snadno odsouzen téměř každý člověk. Pokud se jedná o rozpor s ústavou 9. května, tak nesprávný výklad je v nesouladu s čl. III, odst. 2 základních článků ústavy, podle kterého „stát zaručuje všem svým občanům, mužům i ženám, svobodu osobnosti a jejího projevu (...)“. Tzn. že pokud je osoba odsouzena podle paragrafu 1 zákona na ochranu lidově demokratické republiky pouze na základě toho, že se stýká s jinou osobou nebo osobami, je jí tím bráněno ve svobodě projevu osobnosti (legální pravidelný kontakt s jinou osobou, jako projev svobodné vůle jednotlivce). Rozpor při nespravedlivém odsouzení by mohl být i podle paragrafu 7, odst. 1 ústavy, podle kterého může každý občan pobývat na kterémkoliv místě Československé republiky, v případě, že toto právo není omezeno ve veřejném zájmu na základě zákona (setkání souzených osob). Popisovaný rozpor zákona na ochranu lidově demokratické republiky s ústavou 9. května (při doslovném výkladu) by nastal, pokud by došlo k nespravedlivému, politicky motivovanému odsouzení. Dalším ustanovením ústavy 9. května, které by mohlo být v rozporu s rozsudkem podle paragrafu 1, 231/1948 Sb., je paragraf 15, odst. 2, podle kterého nesmí být světový názor, víra nebo přesvědčení nikomu na újmu. Stejné je to u paragrafu 18, kterým byla de iure zaručena svoboda projevu. Důležitá je v souvislosti s výše uvedenou úvahou především ústavně zaručená svoboda shromažďovací a spolčovací podle paragrafu 24 a paragrafu 25.

Trestný čin Sdružování proti státu vymezený paragrafem 2 je podobně zneužitelný, jako výše uvedený trestný čin Velezrada, za použití paragrafu 1, odst. 2 (spolčení). Podle paragrafu 2, odst. 1 spáchá trestný čin Sdružování proti státu ten, „kdo se s někým spolčí v úmyslu podvraceti samostatnost, ústavní jednotnost nebo územní celistvost republiky anebo její lidově demokratické zřízení, její společenskou nebo hospodářskou soustavu nebo národní povahu, zaručené ústavou“. Klíčové je zde ono „spolčení se“, tak jako u paragrafu 1 Vlastizrada. Tento paragraf 2 nebyl v politických procesech používán tolik, jako paragraf 1 (viz výše). Důvodem mohly být mírnější tresty. Podle paragrafu 1 se uděluje při spolčení se a zvláště přitěžující okolnosti trest smrti, kdežto nejvyšším trestem při spolčení se podle paragrafu 2 je tuhé vězení na dobu 3 let (v případě branné pohotovosti nebo ozbrojeného napadení státu pět let, při založení organizace s úmyslem podvracet samostatnost, ústavní jednotnost nebo územní celistvost republiky... těžký žalář na 10 let). Protože bylo právo v 50. letech rozsáhle zneužíváno k politickým účelům, je třeba (zvláště u tohoto předpisu) výkladu historického, s ohledem na tehdejší politiku. V absurdních politických procesech není příliš důležitý rozdíl v protiprávním jednání, které je v paragrafech definováno. Důležité je, jakým způsobem a jak snadno je možné ustanovení jednotlivých paragrafů zneužít k politickým procesům a jak přísné tresty hrozí v případě zneužití jednotlivých paragrafů. V tom je hlavní rozdíl mezi trestnými činy v zákoně na ochranu lidově demokratické republiky. V případech politických procesů nešlo komunistickým politikům ani orgánům činným v trestním řízení o správné přiřazení protiprávního jednání k trestnému činu, vymezenému v paragrafu, ale o výběr nejvhodnější skutkové podstaty, za kterou lze při jejím zneužití uložit požadovaný trest.

Ani v případě trestného činu podle paragrafu 3 - Pobuřování proti republice, nebylo v 50. letech (době, kdy bylo běžné a tolerované, že Státní bezpečnost mučila vyslýchané a odůvodnění rozsudků byla absurdní) odsouzení odpůrců režimu náročné. Možná to bylo ještě snadnější než u předchozích paragrafů, protože v odstavci 2 je psáno, že „stejně bude potrestán, kdo úmyslně nebo z hrubé nedbalosti umožňuje nebo usnadňuje šíření pobuřujícího projevu uvedeného v odstavci 1.“ Tehdejším OČTŘ stačilo, aby našli osobu, která by mohla být kvůli svým politickým projevům (nezáleží jestli nespravedlivě nebo spravedlivě) odsouzena formálně za to, že „(...) veřejně nebo před více lidmi nebo více lidí pobuřuje proti republice, proti její samostatnosti (...)“, a k takové osobě přiřadit osoby (nepřátele režimu), které její projev poslouchaly, nebo osoby řečníkovy blízké (v sociologickém slova smyslu) a říct, že tyto další osoby se dopustily protiprávního jednání podle odstavce 2., tedy že úmyslně nebo z hrubé nedbalosti umožnily nebo usnadnily šíření pobuřujícího projevu. V těchto případech by bylo trestem tuhé vězení od tří měsíců do tří let.

Podle paragrafu 20 bude potrestán těžkým žalářem od jednoho roku do pěti let ten, „kdo se zúčastní srocení více osob v úmyslu společně násilím působit na výkon pravomoci veřejného funkcionáře“. „Srocení je shromáždění nebo shluknutí většího množství lidí, zejména k vyjádření odporu vůči něčemu, zpravidla s odbojnými nebo rušivými úmysly.“63 V praxi mohlo jít např. o obyčejnou demonstraci proti politikovi, která mohla být trestána na základě tohoto paragrafu. Tento paragraf je předpokladem pro zabránění právu shromažďovacímu, garantovanému paragrafem 24 ústavy.

Paragraf 28 - Zneužití úřadu duchovního nebo jiné podobné funkce: „Kdo zneužije výkonu svého úřadu duchovního nebo podobné své náboženské funkce k vykonávání vlivu na věci politického života ve směru nepříznivém lidově demokratickému řádu republiky, bude potrestán, nejde-li o čin přísněji trestný, pro přečin tuhým vězením od jednoho měsíce do jednoho roku.“ Podle tohoto paragrafu mohla být trestána např. kázání katolických kneží, která se nelíbila komunistickému režimu.

Paragraf 40 - Neoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu zní: „Československý občan, který v úmyslu poškodit zájem republiky opustí neoprávněně území republiky nebo ve stejném úmyslu neuposlechne výzvy úřadu, aby se v přiměřené lhůtě, kterou mu úřad určí, na území republiky vrátil, bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od jednoho roku do pěti let.“ Tento paragraf mohl být zneužíván k trestání osob, kterým se podařilo utéct do zahraničí. Většinou asi lidé nechtěli utíkat, aby poškodili zájem republiky, ale proto, že chtěli žít svobodně v zahraničním de facto demokratickém státě, v němž platí základní lidská práva a svobody. I v případě spravedlivého odsouzení (v souladu se psaným právem), nepovažuju za přiměřené ve většině případů tak přísně trestat občana za opuštění své vlasti v úmyslu tím poškodit stát, protože obecně většina občanů nemá potenciál významně poškodit zájmy státu v zahraničí. Potenciál k významnějšímu poškození zájmů státu měli například vysocí představitelé komunistické strany a veřejné správy (včetně vedoucích představitelů sdružení občanů s větším počtem členů a významným ekonomickým vlivem), většina příslušníků Státní bezpečnosti nebo vojáci a příslušníci Veřejné bezpečnosti v hodnosti podplukovníků a vyšší, nikoliv však průměrný nespokojený občan, který nechce víc, než žít důstojný život ve svobodném státě. Dalším problémem je, že ve výkladových ustanoveních (paragraf 64), v paragrafu 40, ani jinde v zákoně není upřesněno, co se považuje za zájem státu (z povahy předpisu je lepší uvést výklad přímo v předpisu, nikoliv se spoléhat na subsidiaritu trestního zákona anebo pojem neupřesnit vůbec). Soudci tak měli příliš velký prostor pro výklad. Totalita je charakteristická tím, že nutí obyvatele státu k tomu, aby mysleli a jednali v souladu se státní ideologií. Proto mohlo být (extrémně) spektrum zájmů státu od vlastní existence až po zájem, aby si občan alespoň jednou týdně zazpíval hymnu sovětského svazu a aby sklizeň obilí probíhala směrem od západu na východ. Jak je uvedeno výše, ze zákona na ochranu lidově demokratické republiky byl paragraf 40 druhým nejuplatňovanějším. Při těch 16 % je třeba si ještě uvědomit, že někteří lidé byli rovnou zastřeleni na útěku z Československé republiky nebo obecněji, že zemřeli v souvislosti s pokusem utéct z Československé republiky.

Paragraf 48 umožňoval soudu vyslovit konfiskaci jmění odsouzeného u kteréhokoliv trestného činu podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky. V případech trestných činů Velezrada, Vyzvědačství, Válečné škůdnictví, Prorada a trestného činu podle paragrafu 37 to byla dokonce povinnost soudu. Konfiskace jmění např. u trestného činu Ohrožování jednotného hospodářského plánu z nedbalosti nebo trestného činu Hanobení spojeneckého státu je příliš přísným trestem.

Zákon č. 232/1948 Sb., o státním soudu

Státní soud se sídlem v Praze, zřízený pro celé území Československé republiky zákonem č. 232/1948 Sb., o státním soudu, byl příslušný k řízení a rozhodování o trestných činech podle ve stejný den přijatého zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, pokud se jednalo o zločiny, za něž stanovil zákon trest smrti nebo trest odnětí svobody nad deset let a o jiných zločinech nebo přečinech, pokud projednání před Státním soudem navrhl veřejný žalobce, přičemž pravomoc Státního soudu se vztahovala i na osoby podrobené vojenské soudní pravomoci.

Kvůli „výchovnému působení“ byly procesy před Státním soudem důkladně připravovány. Před soudním jednáním probíhala porada, obžalovaný se musel výpověď naučit nazpaměť, stejně tak žalobce obžalobu a obhájce obhajobu. Změna ve výpovědi obžalovaného před Státním soudem byla přitěžující okolností. Obhájcem mohl být pouze advokát zapsaný ve zvláštním seznamu, který vedlo ministerstvo spravedlnosti.

Před státním soudem docházelo k největšímu porušování právních předpisů. Řízení značně ovlivňovala prokuratura a Ministerstvo spravedlnosti. Nejvíce procesů před Státním soudem proběhlo v zakladatelském období komunistického režimu, přesně v letech 1948-1952.64

Zákon č. 86/1950 Sb., Trestní zákon

Zákon č. 86/1950 Sb., Trestní zákon byl podle důvodové zprávy vytvořen k co nejúčinnějšímu zneškodnění odpůrců režimu, měl se stát „ostrou zbraní pracujícího lidu proti všem jeho nepřátelům“. Podle komunistů tkvěla příčina kriminality v nerovných podmínkách, který byly v kapitalistické společnosti. Se zánikem kapitalismu a příchodem socialismu měla taky zaniknout kriminalita. Vše údajně začíná již výchovou mládeže a ta buržoazní se skládá ze „slátanin, jejichž hrdiny jsou podvodníci gangsteři a vrazi.“ Podle důvodové zprávy se mělo lépe a radostněji žít lidem, kteří „nebyli hladem a nouzí hnáni k trestným činům, nebyli vychováváni buržoazní vlčí morálkou“.

Trestní zákon měl na prvním místě „chránit především politické a hospodářské zřízení lidově demokratické republiky proti jejímu vnitřnímu i vnějšímu nepříteli“. Bezpečnost a zájmy jednotlivce (život, zdraví, majetek) nebyly prioritou. Účel trestního zákona spočíval sice v ochraně občana, ale jenom takového, který si „poctivě plnil povinnosti vůči celku“. Zákon neskrytě zrcadlil třídní povahu státu.

56 % odsouzených bylo uznáno vinnými ze spáchání trestného činu Ohrožení jednotného hospodářského plánu podle paragrafu 135, 7,7 % ze spáchání trestného činu Nezákonného opuštění republiky podle paragrafu 95, 6,3 % bylo odsouzeno za Pobuřování proti republice podle paragrafu 81 a 4,6 % za Velezradu podle paragrafu 78. Celkem bylo podle trestního zákona až do jeho zrušení v roce 1962 odsouzeno 106 049 lidí.65

V paragrafu 17 zákon výslovně stanoví, že „účelem trestu je zneškodnit nepřátele pracujícího lidu“. Trest smrti se podle paragrafu 29 vykoná oběšením, v době zvýšeného ohrožení státu může být vykonán zastřelením. Zákon zakazoval uložit trest smrti těhotné ženě a mladistvému. Dočasné odnětí svobody podle paragrafu 31 nesmělo ani po zvýšení přesahovat dobu 25 let. Příklady trestných činů typických pro komunistický trestní zákon: paragraf 95 Opuštění republiky, paragraf 122 Nedovolená výroba a držení vysílací stanice, paragraf 130 Pletichy proti zestátnění, paragraf 131 Tvoření soukromých monopolů, paragraf 135 Ohrožení jednotného hospodářského plánu.

Zákon nahradil 48 právních předpisů, především zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky. Nejstarším nahrazeným právním předpisem byl zákon o zločinech, přečinech a přestupcích, uvedený patentem č. 117/1852 ř. z.

Zákon č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce

O zákonu č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce se vrcholný komunistický politik Rudolf Slánský vyjádřil takto: „Nyní bude ve vládě přijat zákon na ochranu republiky. To je dobré, ale myslím, že to nestačí, a doporučuji, abychom přijali zákon o pracovních táborech. Bude to mít velmi dobrý vliv mezi dělnictvem, ... v cizině nám to stejně neuškodí, říká se tam už dnes, že máme koncentráky... Podle mého je také třeba ostřeji postupovat proti živnostníkům a obchodníkům, kteří štvou proti režimu. Také proti kulakům musíme postupovat...“ Výraz „kulak“ je označení pro bohatší rolníky. Zákon byl vyhlášen jako reakce na první protesty po nástupu komunistů k moci.66

Zákon nabyl platnosti i účinnosti 17.11.1948 a byl zrušen 1.8.1950 předpisem č. 88/1950 Sb., Trestním zákonem správním. Zákon měl pouze 12 paragrafů.

Paragraf 1 zdůvodňuje zřízení táborů nucených prací potřebou osoby vychovávat k práci jako občanské povinnosti a potřebou využití jejich pracovních schopností k prospěchu celku, přičemž se zákon odvolává na paragraf 32 ústavy, který zní: „Každý občan je povinen pracovat podle svých schopností a svou prací přispívat k prospěchu celku.“ Podle paragrafu 2 mohou být do tábora zařazeny osoby starší 18 let ale mladší 60 let, tělesně a duševně způsobilé, které se „vyhýbají práci nebo ohrožují výstavbu lidově demokratického zřízení nebo hodpodářský život“. Dalšími osobami mohou být osoby odsouzené podle zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, zákona č. 15/1947 o stíhání černého obchodu a podobných pletich, zákona č. 27/1947 Sb., o trestní ochraně provádění dvouletého hospodářského plánu a zákona č. 165/1946 Sb., o trestní ochraně národních podniků, znárodněných podniků a podniků pod národní správou.

Podle paragrafu 3. o zařazení do tábora rozhoduje tříčlenná komise jmenovaná krajským národním výborem, přičemž tato komise stanoví dobu od 3 měsíců do 2 let. Podle paragrafu 6, odst. 2 budou osoby z tábora propuštěny, stanou-li se trvale tělesně, nebo duševně nezpůsobilými. Podle paragrafu 8 mají být osoby v táborech vychovávány mravně, odborně a osvětově.

Zákon č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

Zákon č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), odstranil právní dualismus mezi Českem a Slovenskem. V Česku do té doby platil trestní řád z roku 1873 a na Slovensku z roku 1896. Byly nahrazeny i vojenské trestní řády z roku 1912.

Trestní řád byl často ignorován a zcela porušován, když soudci podle „Ústavy 9. května nebyli vázáni jen zákony, ale i podzákonnými právními předpisy, jejichž znění nezřídka odporovalo znění zákonů.“

Pozice prokurátora byla nově posílena tím, že přejal pravomoc vyšetřujícího soudce. Funkce vyšetřujícího soudce byla zrušena. Prokurátor měl absolutní moc ve věci rozhodnutí o zatčení, zadržení a o uložení vazby. Toho bylo široce zneužíváno k nátlaku, směřujícímu k doznání obviněného. Tuto pravomoc však prokurátor ve skutečnosti nevykonával. Zjistilo se, že někteří důstojníci Státní bezpečnosti „ani nevěděli, že ke vzetí člověka do vazby potřebují souhlas prokurátora.“

K výkonu vazby často docházelo v prostorách Státní bezpečnosti, namísto věznic. „Byly vytvořeny otázkové protokoly, čímž bylo předem dáno znění výpovědi.“ Obžalovanému tím bylo před soudem omezeno právo na vlastní obhajobu.

Podle důvodové zprávy k zákonu musel zájem jednotlivce ustoupit zájmu celku. Zákon byl vytvořen v duchu zlidovění soudnictví, tedy byl zjednodušen tak, aby zákonu rozuměli i lidé bez právního výkladu, či právnického vzdělání. 67

Na rozdíl od dnešní doby, v 50. letech nebyl nejdůležitější osobou v trestním řízení soudce, ale prokurátor, jakožto jeden z nástrojů komunistické represe (dalšími byly např. Sbor národní bezpečnosti a Lidové milice). Prokuratura hrála při politických procesech 50. let klíčovou roli, taky proto, že požadavky politických orgánů v jednotlivých fázích trestního řízení, včetně rozhodnutí o vině a trestu, směřovaly právě na prokuraturu.

Postavení prokuratury v trestním řízení soudním, si lze dobře představit podle vyjádření jednoho z tehdejších „budovatelů“ nového trestního soudnictví, ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky, který na konferenci pracovníků justice, 21. listopadu 1949 řekl: „U okresního a krajského prokurátora se dnes musí soustřeďovat administrativně i odborně všechno, co souvisí s trestním soudnictvím. Tato velká odpovědnost si pochopitelně vynutí také změny v postavení našich prokurátorů. Dosud byli prokurátoři po všech stránkách pozadu za soudci a dopláceli na to existenčně. My změníme pořadí našich zaměstnanců a do popředí se dostanou prokurátoři. Dostanou se vpřed i administrativně tím, že celková organizace soudů se bude soustřeďovat jako do svého těžiště do rukou prokurátorů. Také to bude vyjádřeno tím, že služební postavení a odměny prokurátorů budou vyšší než u ostatních zaměstnanců v justiční právní službě.“68

Z důvodové zprávy k zákonu: „Především však záleží na ostražitosti a bdělosti prokurátorů, soudců a orgánů národní bezpečnosti a na jejich odborné a politické vyspělosti. Zvláště soudci z lidu a noví prokurátoři z řad dělníků jsou zárukou, že zájmy pracujícího lidu budou v trestním řízení neochvějně hájeny.“69

Každý prokurátor byl povinen vést o každé trestní věci deník. Trestní procesy byly zahajovány souhlasem prokurátora se zahájením vyšetřování. Přestože prokurátor mohl iniciovat trestní řízení nebo trestní stíhání jen, pokud měl dostatečný materiál svědčící o tom, že byl spáchán trestný čin a že okolnosti nasvědčují tomu, že jej spáchala určitá osoba, v praxi často dával souhlas k vyšetřování proti určité osobě, přestože mu bylo zřejmé, že důvody k zahájení vyšetřování jsou nedostatečné. U politicky nepohodlných osob vyšetřující orgány nepostupovaly vždy v souladu se zásadou materiální pravdy (povinnost OČTŘ přesně zjistit skutkový stav)70, ale zaměřily svou činnost na shromáždění důkazů, které měly osobu usvědčit.

Obviněný, který měl být seznámen s celým vyšetřovacím spisem, byl seznamován jen s jeho částí a někdy jen s vlastní výpovědí. Vyšetřovatelé někdy vykonávali svou činnost bez znalosti příslušných právních předpisů. Fáze vyšetřování byla dlouhou dobu bez jakékoliv kontroly, což umožňovalo vyšetřovatelům krutě zacházet s osobami ve fázi vyšetřování, za účelem doznání vyšetřovaných osob k trestným činům. Kruté zacházení mohlo způsobit i smrt vyšetřovaných.

Někdy, pokud v hlavním líčení obžalovaný řekl, že byl k doznání donucen, byla žaloba rozšířena o trestný čin křivého obvinění, podle paragrafu 162, odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.

„U velkých procesů byl vypracován doslovný scénář. (...) Právo obhajoby obžalovaného bylo zneužito zejména v procesech před státním soudem, kde obhájce obviněného vystupoval jako jakýsi druhý prokurátor. Advokacii tak byla uložena povinnost pomáhat k usvědčení obviněného, nikoliv jej obhajovat.“ Obhájce v trestním řízení hlavně pomáhal soudu při zjišťování pravdy.71

Podle paragrafu 76, odst. 1 konají „vyhledávání o trestných činech“ orgány národní bezpečnosti. Pokud je to potřeba, konají orgány národní bezpečnosti vyhledávání v součinnosti s jinými veřejnými orgány. Jak vyplývá z paragrafu 1, odst. 2, Zákona č. 286/1948 Sb., o národní bezpečnosti, výkonným orgánem národní bezpečnosti byl Sbor národní bezpečnosti (který konal ono vyhledávání). „Všelijakým způsobem získané informace o ‚podezřelých a nepřátelích‘ se zařazovaly do tzv. svazků. Když uhodil ‚správný čas‘, dali funkcionáři Státní bezpečnosti pokyn k ‚realizaci‘ akce.“ 72

Podle paragrafu 97, odst. 1., měl příkaz k zatčení vydávat písemně předseda senátu na návrh prokurátora. Místo toho však písemné příkazy k zatčení vydával některý z velitelů Státní bezpečnosti nebo náměstek ministra, u zvlášť významných osob ministr. Někdy dokonce velitel Státní bezpečnosti dal svým podřízeným pouze ústně rozkaz k zatčení, přičemž písemný příkaz k zatčení, který později ve stejné věci vydal podepisoval s velkým časovým odstupem. Prokurátoři si na tento postup stěžovali.

Státní bezpečnost k zatýkání používala speciální útvar nebo sestavovala zatýkací skupinu. 73 Na základě paragrafu 101, odst. 1 měl o vazbě rozhodovat prokurátor, případně představený příslušníka ozbrojeného sboru. Prokurátoři však o vazbě nerozhodovali, navíc se o vzetí osoby do vazby dozvídali až po dlouhé době. Dalšímu porušování tohoto odstavce zabránilo Ministerstvo spravedlnosti, když ustavilo prokurátora u Státní bezpečnosti. Ten rozhodoval o vazbě bez průtahů. 74

Podle paragrafu 97, odst. 2 musel být v příkaze k zatčení označen trestý čin, z něhož byl obviněný podezřelý a důvod zatčení. Vyhledávací orgány Státní bezpečnosti si ale počínaly svévolně, když v mnoha případech zatýkaly bez podkladových materiálů, tedy bez podezření ze spáchání trestného činu. Dokonce i sami vyšetřovatelé si stěžovali svým nadřízeným, že nedostávají žádný materiál o nepřátelské činnosti zatčených osob. Při výpovědích vyšetřovatelů v 60. letech o poměrech ve Státní bezpečnosti v 50. letech vyšetřovatelé uváděli, že jim jejich nadřízení na stížnost odpovídali: „Tady máš zločince a udělej ho na sabotáž, ilegalitu nebo jiný trestný čin. “ Při tomto tvrzení se nadřízení odvolávali na názory sovětských poradců, kteří tvrdili, že „Hlavním důkazem je sám vězeň a záleží na vyšetřovateli, aby získal z něho potřebné přiznání. Není důležité, jakým způsobem ho získá.“ Takový přístup nadřízených podporoval vyšetřovatele v brutalitě při výslechu. 75

Skutečnost, že se velitelé Státní bezpečnosti, jakožto příslušníci poměrně samostatné a de facto dosti mocné organizační složky represivního sboru řídili názory sovětských poradců, ukazuje na značný vliv Svazu sovětských socialistických republik na tehdejší politiku v Československé republice.

Podle zprávy Ministerstva vnitra z ledna roku 1963 o porušování zákonů při vyšetřování v letech 1949 - 1954 byla většina osob zatýkána „bez náležitých podkladů, někdy jen na základě nedostatečně odůvodněného podezření z trestné činnosti nebo pouhého předpokladu, že bude vědět a bude vypovídat o trestné činnosti jiné osoby.“ Když vyšetřovatelé žádali velitele o dodání materiálů, velitelé jim sdělili, „že materiály nepotřebují, že by byli svedeni z cesty, že by vyšetřovanec potvrdil jen to, co je v materiálech a že živý materiál mají v koutě a je třeba jen si ním vědět rady.“ 76

Z toho vyplývá, že větší míru na porušování právních předpisů v přípravném řízení měli velitelé Státní bezpečnosti, nikoli jejich podřízení.

Státní bezpečnost zatčené vozila na policejní ředitelství (podle slov zatčeného Zdeňka Růžičky), kde měla vyslýchací prostory. Z výslechových prostor byli zatčení převáženi do věznice, která měla oddělení s omezeným přístupem. Do tohoto oddělení nesměla vstupovat běžná vězeňská ostraha (u vchodu byla obdélníková zákazová cedule). Místo běžné vězeňské ostrahy v takovém oddělení byli příslušníci Ministerstva vnitra. Některé osoby byly do těchto oddělení přepravovány v dekách, protože měly zlámané končetiny po předchozím výslechu. 77

Kromě bití byly další způsoby fyzického nátlaku nucení k dřepům, nucení ke stání, nepřetržité výslechy. 78 Přitom platilo podle paragrafu 94, odst. 1, že obviněný nesměl být k výpovědi nebo doznání žádným způsobem donucován. Obvinění byli donucováni i psychicky, a to tak, že byli např. v 23 hodin vyhnáni z cel, nahnáni do autobusů a převážení po Praze, s projížďkou ve čtvrti Kobylisy. V 23 hodin se obvykle jezdilo nelegálně popravovat na Kobyliskou střelnici. Vězni nevěděli, zda budou popraveni, nebo zda se jedná opět jen o psychický nátlak k tomu, aby vypovídali nebo se doznali. Pokud nebyli popraveni, byli odvezeni zpátky do vazby a později vyslýcháni. Výslech trval třeba i dvanáct hodin. Takový nátlak byl prováděn opakovaně. 79

Přestože příprava (ve smyslu nezákonného procesu) soudního přelíčení Státní bezpečností neměla oporu v trestním řádu, zmiňuji se zde o ní, protože s trestním řádem souvisí a protože se jedná o jeden ze základních aspektů celého tématu:
Příprava obžalovaných k jednání před soudem byla posledním (nezákonným a uplatňovaným) stádiem politického procesu, ve kterém byla Státní bezpečnost činná. Trestní oznámení bylo přepracováno na obžalovací spis. Velké procesy probíhaly přesně podle scénáře. Státní bezpečnost zjišťovala možné komplikace, které by mohly nastat u soudu. „Obžalovaní byli až do vynesení rozsudku ve věznicích Státní bezpečnosti, která zodpovídala za to, že sehrají ukázeněne svou roli v soudní frašce. Za tím účelem s nimi prováděli udržovací výslechy s cílem, aby odpovídali v duchu výslechových protokolů.“ Státní bezpečnost na výslechy připravovala i „svědky“, většinou vězně.

Pokud osoba před soudem nevypovídala podle připraveného scénáře, příslušníci Státní bezpečnosti ji k tomu o přestávkách přinucovali vyhrožováním. 80

K prokuratuře a soudům: Po tom, co Státní bezpečnost politický proces připravila, vstoupily na scénu justiční orgány. „Jejich funkce a odpovědnost zůstala však jen ve stínu hrůz, které plodila Státní bezpečnost.“ Prokuratura a soud pouze tlumočily rozhodnutí přijatá komunistickými orgány. Tato rozhodnutí prosazoval zvláštní útvar Ministerstva spravedlnosti. Soudy tedy de facto nerozhodovaly, ale vynášely předem schválené rozsudky, dodávaly nezákonnostem zdání legality a spolu s prokuraturou přeměňovaly soudní přelíčení v divadlo, které mělo „vychovávat masy“.

Podle slov prokurátora A. Mykisky z dubna 1956 některé orgány Státní bezpečnosti prokuraturu podváděly, když jí předkládaly materiály, včetně doznání, které prokuratura souhlasně přijímala, čímž nevědomě umožňovala Státní bezpečnosti rozhodovat. Mykiska taky řekl, že všichni lidé pracující v justici i mimo justici byli překvapeni, že se na všech procesech všichni obvinění doznávají a že prokuratura tomu zpočátku věřila.

Justice byla někdy i iniciativní. Justice například doporučovala komunistickým orgánům velmi vysoké tresty. Některé návrhy trestu smrti byly mírněny komunistickým vedením nebo bezpečnostními komisemi.

Státní bezpečnost vykonávala dohled nad prokurátory a soudci. Dohled Státní bezpečnosti nad prokuraturou přijímal a požadoval i státní prokurátor B. Ziegler.

Obhájci: Obhájci i po revoluci obžalované obhajovali, což vedlo k stížnostem na ně. Stěžovatelé si na obhájce stěžovali, že narušují politický účinek soudu, znevažují práci Státní bezpečnosti. Tyto stížnosti vedly k prověrkám obhájců. Těm, kteří i po roce 1949 aktivně obžalované obhajovali, místo aby spolupracovali se soudem a prokuraturou na vykonstruovaných procesech, byla odepřena možnost vykonávat nadále práci advokáta. „Ministerstvo schválilo seznam obhájců, kteří mohli zastupovat v politických procesech.“ 81

Podle § 1, odst. 1 je povinností každého občana pomáhat k dosažení účelu zákona. To je pro totalitu charakteristické, že vyžaduje zapojení společnosti. V tomto případě se jedná o zapojení společnosti do trestního řízení.

Podle paragrafu 1, odst. 2 se má projednávání věcí „dít tak, aby vychovávalo občany k ostražitosti vůči nepřátelům pracujícího lidu a jiným rušitelům jeho budovatelského úsilí a k plnění občanských povinností.“ Výchovou občanů je zde myšleno ideologické působení na ně, přičemž zmíněná ostražitost má potenciál se pod tíhou pokračujícího ideologického působení změnit v nenávist vůči obviněným a tedy v zásadní podporu totalitního komunistického státního zřízení. Pracujícím lidem se ve skutečnosti myslí obyvatelé státu, vzorně žijící dle ideologie režimu. Ochota pracovat je pouze jednou z mnoha vlastností vzorného obyvatele komunistického státu. A možná ne ta nejdůležitější. Výchova k plnění občanských povinností (prostřednictvím trestního řízení) je vlastně (právní vědě známý) odstrašující (represivně-preventivní) účinek trestního řízení. Ten má sice své nenahraditelné místo i v lidskoprávním demokratickém státě, ale rozdílnost lze najít v odpovědi na otázku „Jaké tresty mají osoby odradit od jakého jednání?“.

Podle paragrafu 2, odst. 1 je úkolem prokurátora a soudu v trestním řízení pečovat o to, aby byly zákony používány v souladu se zájmy pracujícího lidu. Znamená to, že prokurátor a soud mají zákony používat účelově a vykládat je v zájmu komunistické ideologie. Jde například o přehlížení trestných činů komunistických funkcionářů nebo naopak nadměrná snaha vyšetřovat a trestat odpůrce režimu.

Podle paragrafu 6, odst. 1 nepodléhají pravomoci prokurátora a soudu v trestním řízení osoby, kterým přísluší právo exteritoriality. Exteritorialita osoby znamená, že osoba nepodléhá soudnímu stíhání a výkonu moci daného státu.82 Podle odst. 2 ale v pochybnostech rozhoduje ministr spravedlnosti a jeho rozhodnutí je závazné i pro soud. Ustanovení odst. 2 je zneužitelné v tom smyslu, že pokud se například některý ze zástupců cizího státu, který má právo exteritoriality dopustí trestného činu a komunistické vedení jej chce potrestat, přestože by se takový zástupce trestat neměl, stačí, aby se domluvilo s ministrem spravedlnosti (vysoce postaveným členem komunistické strany), že rozhodne o přípustnosti trestního stíhání. Pokud je stát totalitní a ministr spravedlnosti má toto právo konečného rozhodnutí, uvedené v druhém odstavci, cizí právní stát je v nejistotě, zda mu neuvězní po vykonstruovaném procesu svého zástupce, (třeba i velvyslance) na pokyn vedení vládnoucí strany. Mnohem důvěryhodnějším ustanovením by byl taxativní výčet osob s právem exteritoriality v dvojstranné mezinárodní smlouvě.

Podle paragrafu 34, odst. 1 se osoba oprávněná podat stížnost může tohoto práva vzdát nebo podanou stížnost vzít zpět. Stížnost je podle paragrafu 31 v některých případech přípustný opravný prostředek proti usnesení prokurátora nebo soudu. Možnost vzetí stížnosti zpět je v pořádku, ale ustanovení mohou být zneužita v případě nezákonného donucení osoby k vzdání se práva podat stížnost. Nadřízený prokurátor v takovém případě musí případnou stížnost na základě paragrafu 37, odst. 1 zamítnout.

Podle paragrafu 43, odst. 2, může být obhájcem ustanoven i soudce nebo zaměstnanec soudu, v případě, že se jedná o nálehavý případ a advokát není ihned dosažitelný. To je závažné sloučení kompetencí v trestním řízení, které vnímám jako nepřípustné. Taky toto ustanovení je snadno zneužitelné, protože odpovědné osoby mohly argumentovat tím, že advokát nebyl dosažitelný a přitom se jej ani nesnažily kontaktovat. Mohlo být třeba řečeno, že advokát nemá telefon, ač jej měl. Telefon byl v té době hlavním prostředkem okamžité dálkové komunikace, ale mnoho lidí jej nemělo. 83 Okamžitá dostupnost mohla být vykládána jako přítomnost advokáta nebo jeho telefonická dostupnost. Na základě žádosti obviněného podle paragrafu 46, odst. 2 sice může prokurátor, případně předseda senátu namísto ustanoveného obhájce podle paragrafu 43, odst. 2, ustanovit obhájce jiného, ale může být tak učiněno pouze z důležitých důvodů. O tom, co je důležitý důvod rozhoduje oprávněná osoba, jíž je zmíněný prokurátor nebo předseda senátu.

Na základě paragrafu 81 koná prokurátor domovní prohlídku a osobní prohlídku. To jsou nebezpečné úkony, které by měli (alespoň vůči podezřelému nebo obviněnému) konat příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Prokurátor však může na základě paragrafu 84, odst. 2 vykonávání vyšetřovacích úkonů příslušníkům Sboru národní bezpečnosti nařídit.

Podle paragrafu 146, písm. b) mohl soud rozhodnout, že obviněný musí mít obhájce, z důvodu pochybnosti o způsobilosti obviněného hájit se sám, přestože obviněný obhájce nechtěl. Jak je výše uvedeno, po roce 1949 mohli v politických procesech obhajovat pouze schválení obhájci, kteří neobhajovali obviněné, ale spolupracovali se soudem a prokuraturou na vykonstruovaných procesech. V takovém stavu soudnictví bylo pro obviněného výhodnější se obhajovat sám. Soud mohl na základě paragrafu 146, písm. b) pod záminkou pochybností o způsobilosti obviněného hájit se, mu nařídit obhájce, který by spolupracoval na politickém odsouzení obviněného.

Na základě paragrafu 148, odst. 2 mohl předseda senátu při zahájení hlavního líčení učinit opatření k tomu, aby se svědci mimo jednací síň mezi sebou nedomlouvali. Bylo riskantní v tomto někomu ponechat možnost volby. Ustanovení zákona nemělo umožňovat komukoliv o tom rozhodovat. Mělo být stanoveno, že svědci jsou mimo jednací síň vždy oddělení.

Podle paragrafu 241 má v řízení proti uprchlému ustanovený obhájce stejná práva jako obviněný. V návaznosti na již uvedené, byla politicky motivovaná řízení proti uprchlému pro soud a prokuraturu pravděpodobně snadná. Stačilo, aby byl ustanoven „spolupracující“ obhájce.

Oddíl čtvrtý, hlavy sedmé (paragraf 247 - paragraf 253) upravuje řízení za stanného práva. Podle tohoto oddílu se stanné právo může vyhlásit, „když se v míře zvláště nebezpečné rozmáhá některý z “ vyjmenovaných trestných činů. Stanné právo se vyhlašuje pro určité území nebo určité útvary ozbrojených sborů. Stanné právo spočívá v tom, že „kdo se po vyhlášení stanného práva dopustí trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, bude potrestán smrtí.“ Výjimka může být uplatněna při závažných polehčujících okolnostech. Ani při uplatnění výjimky však nemůže být trest nižší, než odnětí svobody na dobu patnácti let. Mladistvým se namísto trestu smrti uděluje trest odnětí svobody na pět až dvacet let. Celé řízení se omezuje na hlavní líčení před okresním soudem, které musí být skončeno do 72 hodin. Řízení je zpřísněno tím, že „proti rozsudku není odvolání.“ Trest smrti se za stanného práva podle paragrafu 270 vykonává veřejně, „tři až dvanáct hodin po vyhlášení rozsudku.“

Stanné právo je velmi účinným, odrazujícím a zastrašujícím prostředkem k zachování nebo obnovení vnitřní bezpečnosti státu. Je to ale především prostředek z mého pohledu v právu nepřípustný, protože je „nelidsky“ krutý a taky kvůli tomu, že při takto zjednodušeném řízení, které trvá do 72 hodin, je nezanedbatelně zvýšená pravděpodobnost justičního omylu, který je v případě odsouzení, které končí nejčastěji trestem smrti nenapravitelný. Přijatelnější proto má být zvýšené ohrožení bezpečnosti státu a jeho obyvatel, než zvýšené riziko nenapravitelných „rychlých justičních vražd“, byť nezamýšlených.

Na základě paragrafu 307, odst. 1 při nastoupení k výkonu funkce vojenského soudce, vojenský soudce přísahá, že mimojiné bude věrný lidově demokratickému zřízení, tedy komunistické totalitě a že bude zákony a nařízení vykládat podle zásad lidově demokratického zřízení, což lze chápat tak, že vojenský soudce bude svým komunistickým výkladem sloužit komunistické straně. Na základě paragrafu 308, odst. 3, písm. c) musí být soudce z lidu u vojenského soudu, jímž může být voják, příslušník Sboru národní bezpečnosti nebo příslušník Sboru vězeňské stráže, „oddán lidově demokratickému zřízení“.

Opět se zde „lidově demokratickým zřízením“ myslí komunistická totalita, přestože podle významu slov „lid“, „lidový“ a „demokracie“ by neměl být rozdíl mezi „lidovou demokracií“ a „demokracií“, neboť demokracie je vládou lidu.

Zákon č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní

Zákon č. 88, ze dne 12. července 1950, trestní zákon správní, je předpis hmotného práva. Byl vyhlášen (vešel v platnost) 18. července 1950. Účinnosti nabyl 1. srpna 1950. Opět musím napsat, že legisvakanční doba pouhé dva týdny, je příliš krátká na tak významný předpis a to bez ohledu na skutkové podstaty.

V příručce trestního práva, určené pro národní výbory, kterou vydalo Ministerstvo vnitra v roce 1950, se o tomto zákonu píše: „Tím je jasně a otevřeně vyslovena povaha zákona. Ochrana vymožeností lidově demokratické revoluce, ochrana rozvoje hospodářských i politických základů lidově demokratické republiky a zabezpečování budování socialismu v naší zemi proti všem nepřátelům pracujícího lidu i jiným rušitelům těchto zájmů je tedy nejdůležitější směrnicí pro orgány lidové správy při používání zákona.“

Tento předpis, stejně jako níže uvedený procesní předpis správního trestání byl užíván při trestání méně závažné kriminality, ale taky byl užíván jako prostředek perzekuce odpůrců režimu a jako prostředek osobní pomsty právní cestou.84

V paragrafu 1 o účelu zákona je uvedeno, že zákon má chránit lidově demokratickou republiku, socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce a že má vychovávat k dodržování pravidel socialistického soužití. Zákon je přestupkovým hmotným zákonem, mělo by tedy být v tomto paragrafu o oblasti úpravy uvedeno taky, že zákon řeší protiprávní jednání nižší společenské nebezpečnosti - přestupky.

O přestupcích se píše až v paragrafu 2, který označuje protiprávní jednání podle tohoto zákona za přestupky a společně s dále uvedenými skutkovými podstatami zpřesňuje vymezení přestupku jako činu, který není trestný podle trestního zákona soudního, zjednodušeně tedy činu, který není trestným činem.

I totalitní právní předpis obsahuje zásadu zákazu retroaktivity k tíži pachatele. Zásada je upravena v paragrafu 3, odst. 3.

Paragraf 5 vylučuje odpovědnost právnických osob za přestupky. Místo právnické osoby jsou za přestupky trestně odpovědny fyzické osoby, které za právnickou osobu jednaly nebo měly jednat.

Pokus trestného činu, navádění k němu a taky pomoc ke spáchání přestupku se trestá jako dokonaný přestupek. Zákon používá termín „nouze“, který vymezuje velmi podobně termínu „krajní nouze“, vymezenému v o půl století novějšímu současnému trestnímu zákoníku České republiky (předpis č. 40/2009 Sb.). Trestně odpovědný za přestupky je podle zákona ten, kdo dovršil patnáctý rok věku. Zákon zprošťuje odpovědnosti za přestupek osobu zásadně ovlivněnou duševní poruchou, nikoliv však osobu ovlivněnou omamnými látkami včetně alkoholu.

Paragraf 11 upravující druhy trestů v dnešní době překvapuje možností udělit za přestupek trest odnětí svobody. Je ale vhodné k tomu dodat, že za některé přestupky mohly národní výbory posílat pachatele do káznice pouze na několik dní. Tresty jsou rozděleny na hlavní a vedlejší. Vedlejší tresty se v některých případech ukládají společně s tresty hlavními. „Hlavními tresty jsou odnětí svobody, veřejné pokárání, pokuta. Vedlejšími tresty jsou propadnutí jmění, zákaz činnosti, zákaz pobytu, propadnutí věci, uveřejnění nálezu.“

Při zkoumání totalitních znaků předpisu je třeba věnovat pozornost zejména paragrafu 12. Ten umožňuje v případě, že pachatel starší osmnácti let spáchal přestupek způsobem, jímž projevil nepřátelský postoj k lidové demokracii nebo k socialistickému budovatelství, tedy (tehdejším „výkladem v době bezpráví“) nepřátelský postoj k totalitnímu zřízení, potrestat jej odnětím svobody v rozmezí tří měsíců až dvou let a to v táboře nucené práce. Národní výbory tak měly tímto přiznanou trestní pravomoc srovnatelnou s dnešními soudy.

Zákon zná taky polehčující okolnosti a upuštení od potrestání. Mladistvému nelze uložit některé tresty, horní hranice trestních sazeb je u nich snížená na polovinu. Mladistvým mají být ve většině případů udělovány pokuty. Mladiství mají být vězněni ve zvláštních odděleních věznic nebo v samostatných ústavech pro mladistvé.

Zvláštní část upravuje mnoho přestupků. Uvedu nejzajímavější ustanovení.

Jako příklad uvádím přestupek proti mechanizaci zemědělství. Přestupku se dopustí mimojiné ten, kdo nabude vlastnictví k mechanizačnímu prostředku bez povolení nebo prostředek bez povolení použije. Paragraf 37 tím brání soukromému zemědělství pod hrozbou pokuty do výše 250 000 Kčs, případně odnětí svobody až na půl roku.

Paragraf 39 sice nebrání podnikání jako takovému, ale významně omezuje svobodu podnikatele, když v základní skutkové podstatě hrozí soukromému podnikateli a vedoucímu soukromého podniku pokutou do 100 000 Kčs, případně odnětím svobody až na tři měsíce, za nepřízpusobení se jednotnému hospodářskému plánu.

Paragraf 72 „chránící právo na práci“ znemožňuje člověku záměrně nepracovat. Za úmyslnou nezaměstnanost hrozí pokuta do 100 000 Kčs, případně odnětí svobody až na tři měsíce.

Od konce druhé světové války do přijetí zákona uplynulo téměř pět let. To je poměrně krátká doba. Nejen v preambuli ústavy z roku 1948 (která je správně jakýmsi historickým úvodem, nikoliv částí se závaznými normami), ale i v Trestním zákoně správním (přestože je u většiny typů právních předpisů obvyklá obecná formulace), je zmínka o konkrétním nepříteli z války. V paragrafu 78 o ochraně všeobecné sociální péče je použito sousloví „fašistická persekuce“. Potrestán pokutou až ve výši 10 000 Kčs nebo odnětím svobody až na čtrnáct dnů bude ten, kdo ztíží nebo ohrozí anebo kdo ruší provádění péče o oběti „fašistické perzekuce“. Oběti fašistické perzekuce by mohly být definovány obecněji, jako oběti válečné perzekuce nebo oběti okupačního násilí a ponižování. Slovo „fašistický“ je příliš konkrétní a způsobuje zaměření na jedinou ideologii. Na druhou stranu, konkrétnější, politicky zaměřená ustanovení právních předpisů byla pro totalitní stát s vládou jedné strany výhodnější nejen v tomto ustanovení, ale celkově i v ostatních předpisech, včetně ostatních trestních předpisů, jejichž druhým účelem byla vedle tradičního zachování vnitřní bezpečnosti a morálky ve státě taky represe vůči „nepřátelům“ komunistické (lidově „demokratické“) strany a ideologie.

Paragraf 100 o pasových přestupcích: „Pokutou do 50 000 Kčs nebo odnětím svobody až na dva měsíce bude potrestán ten, kdo bez platného cestovního pasu nebo průkazu jej nahrazujícího překročí hranice Československé republiky.“ Člověk být potrestán mohl, pokud jej nezastřelili při pokusu dostat se do západního bloku.
U hranic se střílelo. Od komunistického převratu v únoru 1948 do vzniku pohraniční stráže zemřelo při pokusu dostat se do západního bloku na následky střelby pohraničníků 23 občanů Československé republiky. Usmrcených však mohlo být více, protože možná ne všechny případy byly zdokumentovány. Celkem je potvrzeno, že zemřelo v období 1948 - 1950 42 lidí při pokusu dostat se do západního bloku.85

Podle paragrafu 105, odst. 1 je zakázáno provozovat neoprávněně rozhlasový přijímač. Zajímavější je odstavec 2, podle kterého se trestá používání zařízení uvedeného v prvním odstavci nedovoleným způsobem. V praxi to mohl být například poslech rozhlasové stanice, která vysílala za železnou oponou. Pokuta je ve výši až 50 000 Kčs. Odnětí svobody až ve výši dvou měsíců. Komunistická strana samozřejmě nechtěla, aby se občané dozvídali zprávy ze svobodných států a případně se tím ujistili, že se v nich žije lépe nebo aby dostávali návod, jak rozvracet totalitní stát.

Paragraf 123 o ochraně tisku je ukázkovým příkladem totalitního ustanovení předpisu. Jedná se o cenzuru tisku, ne o ochranu. Tomu, „kdo neoprávněně vydává časopisy nebo knihy a jiné neperiodické publikace“ bude udělena vysoká pokuta, až 250 000 Kčs nebo až půlroční trest vězení. Za neoprávněné rozšiřování takových tiskovin je stanovena možnost potrestání pokutou až do 100 000 Kčs nebo odnětím svobody až na tři měsíce. Cenzura byla až tak vyhrocená, že podle odstavce 3 bylo k legálnímu držení tiskařského stroje potřeba individuálního oprávnění. Ten, kdo měl doma tiskařský nebo rozmnožovací stroj, byl potrestán pokutou až ve výši 50 000 Kčs nebo odnětím svobody až na dva měsíce.

Zákonem byla zrušena všechna předchozí ustanovení trestního práva správního. Zákon taky zrušil výše uvedený zákon č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce.

Zákon č. 89/1950 Sb., o trestním řízení správním (trestní řád správní)

Zákon č. 89, ze dne 12. července 1950 přijalo Národní shromáždění současně (ve stejný den) se zákonem č. 88/1950 Sb., trestním zákonem správním, jako jeho procesní předpis.

Trestní řízení správní má podle paragrafu 1 vychovávat osoby k budování socialismu. V trestním řízení správním mají hlavní roli národní výbory, které mají povinnost stíhat všechny přestupky, o nichž se dovědí. Podle trestního řádu správního se nestíhají příslušníci branné moci, příslušníci Sboru národní bezpečnosti a příslušníci Sboru vězeňské stráže pro přestupky v činné službě. Podle zákona se nestíhají ani osoby s právem exteritoriality.

Podle důvodové zprávy se měl zákon stát účinným nástrojem národních výborů v třídním boji. Měl chránit porevoluční „lidově-demokratický“ stát před buržoasní reakcí a proti jiným, kteří rušili přechod k socialismu. Podle příručky pro národní výbory bylo účelem nového trestního řízení správního „zajistit, aby výkon trestní pravomoci odpovídal zájmům pracující většiny společnosti, t. j. zájmům pracujícího lidu, vedeného dělnickou třídou k dosažení stanoveného cíle - k uskutečnění socialismu v zemi.“ 86 Z toho vyplývá, že bezpečnost a práva jednotlivce nebyla v komunistickém přestupkovém právu významná. Hlavní bylo politická represe. Národním výborům byla zákonem svěřena velmi široká trestní pravomoc z důvodu upevňování moci v novém totalitním státním zřízení.87

Oddíl 2 a oddíl 3 hlavy II. obsahují příliš přísná ustanovení na to, že se v trestním řízení správním řeší pouze přestupky.

Podle paragrafu 12 může být osoba podezřelá z přestupku zadržena, pokud je třeba zjistit její totožnost, pokud se snaží utéct a vyhnout se tak trestnímu stíhání nebo pokud je důvodná obava, že osoba „bude působit na svědky nebo spoluobviněné anebo jinak bránit objasnění věci“. Osobu lze v některých případech zadržet i bez příkazu národního výboru, přičemž musí být „do 48 hodin propuštěna nebo odevzdána příslušnému národnímu výboru.“ Podle paragrafu 13 dokonce národní výbor vezme zadrženou osobu poté co ji vyslechne do vazby, pokud důvod zadržení trvá. V řízení o přestupku je to absurdní. Proti vazbě je sice podle § 16 přípustné odvolání, to však nemá odkladný účinek.

V trestním řízení správním může být provedena domovní a taky osobní prohlídka na základě paragrafu 17, paragrafu 18, paragrafu 19 a paragrafu 20 zákona. Důvodem pro provedení domovní prohlídky je podezření, že se v místnosti nebo prostoru nachází věc důležitá pro trestní řízení nebo osoba podezřelá z přestupku. Při domovní prohlídce má právo být přítomen ten, u něhož se prohlídka koná. Místo takové osoby může být domovní prohlídce přítomen zástupce, kterého si osoba zvolí. Důvod pro provedení osobní prohlídky je podezření, že osoba má u sebe věc důležitou pro řízení. Oddíl 3, hlavy II. upravující osobní prohlídku neřeší, jakého pohlaví má být osoba provádějící osobní prohlídku.

Domovní nebo osobní prohlídku lze konat až po předchozím výslechu. Toho však není třeba, pokud prohlídka nesnese odkladu. „Domovní nebo osobní prohlídka může být provedena jen na písemný odůvodněný příkaz národního výboru. Takového příkazu není třeba, je-li nebezpečí v prodlení.“ Proti příkazu se lze odvolat. Odvolání ale nemá odkladný účinek. Absence odkladného účinku je pochopitelná, protože pokud by odkladný účinek byl, tak by orgány činné v trestním řízení správním (v tomto případě hlavně příslušníci Sboru národní bezpečnosti) mohly přijít o důkazy. Důkazy by mohly být za dobu odkladu prohlídky osobami zničeny, znehodnoceny, přemístěny apod.

Ustanovení se velmi podobají klasickému trestnímu právu soudnímu, tedy trestnímu řízení ve kterém rozhodují soudy a protiprávní jednání je vyšší společenské nebezpečnosti - trestný čin. Totalitní přestupkové právo 50. let je tedy obzvlášť přísné.

Zákon vymezuje taky blokové a příkazní řízení. Národní výbory mohou zmocnit veřejné orgány k ukládání pokut blokem na místě v případech, kdy jsou osoby při přestupku přistiženy. Pokud osoba pokutu zaplatí nemůže se už proti ní odvolat, to znamená, že věc je tím pravomocně skončena. Pokud národní výbor nepochybuje o tom, že obviněný je pachatelem, může uložit trestní příkaz aniž by proběhlo jednání o přestupku. Opravným prostředkem proti příkazu je odpor podaný do 15 dnů, kterým se trestní příkaz ruší. Po podání odporu následuje ústní jednání nebo písemné řízení.

Pokud nebyl přestupek projednán v blokovém ani příkazním řízení, projedná se ústně. Pokud není třeba ústního jednání, provede se písemné řízení.

Jedním z druhů zvlášního řízení je řízení o urážkách na cti. Ty se stíhají jen na návrh uraženého, který musí být podán do 15 dnů po tom, co se uražený o urážce dověděl. Hlavní odlišností řízení o urážkách na cti je snaha národního výboru usmířit uraženého a obviněného.

Trestní řízení správní je na základě paragrafu 69 a souvisejících dvoustupňové. Odvolacím orgánem je národní výbor bezprostředně nadřízený národnímu výboru, který rozhodoval v prvním stupni. Podle paragrafu 76 může vláda vyhlásit přestupkovou amnestii. Podle paragrafu 90 o závažnejších přestupcích vede řízení tříčlenná trestní komise národního výboru.

Tak jako hmotný předpis č. 88/1950 Sb., Trestní zákon správní zrušil všechna ustanovení hmotného trestního práva správního, tak i procesní předpis č. 89/1950 Sb., Zákon o trestním řízení správním zrušil všechny předpisy trestního řízení správního (procesního trestního práva správního).


Zdroje:
57) Srov. DOUBEK, Bohumil a Karel KAPLAN. StB o sobě: Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka. Připravil Karel Kaplan. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002, str. 13
58) Ústava Československé republiky. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-10-19]
59) Srov. tamtéž, [cit. 2017-10-19]
60) Srov. BLÁHOVÁ Ivana a kol. Oběti komunistické spravedlnosti: Právní aspekty politických procesů 50. let 20. století. Praha: Auditorium, 2013, str. 53
61) Srov. BLÁHOVÁ a kol. Oběti komunistické spravedlnosti. 2013, str. 52
62) Srov. BLÁHOVÁ a kol. Oběti komunistické spravedlnosti. 2013, str. 53 - 56
63) Srocení. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-03-16].
64) Srov. BLÁHOVÁ a kol. Oběti komunistické spravedlnosti, str. 60 a 61
65) Srov. BLÁHOVÁ a kol. Oběti komunistické spravedlnosti, str. 56 - 60
66) SOVADINA, Jiří. Trestanecké pracovní tábory při uranových dolech 1949-1961 - Prezentace. Moderní dějiny [online]. c2009-2018, 23.2.2013 [cit. 2018-01-21]
67) Srov. BLÁHOVÁ a kol. Oběti komunistické spravedlnosti, 2013, str. 61, 62 a 63.
68) BLÁHOVÁ a kol., str. 65 a 66.
69) BLÁHOVÁ a kol., str. 72
70) Srov. Formální a materiální pravda. Advokátní kancelář JUDr. Prokop Beneš [online]. Praha: Advokátní kancelář JUDr. Prokop Beneš [cit. 2018-01-30].
71) Srov. BLÁHOVÁ a kol., str. 76 - 80
72) KAPLAN, Karel a Pavel PALEČEK. Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vydání. Brno: Barrister & Principal, 2008, str. 182
73) KAPLAN a PALEČEK, str. 182 a 183.
74) Srov. KAPLAN a PALEČEK, str. 182 a 183.
75) Srov. KAPLAN a PALEČEK, str. 183
76) KAPLAN a PALEČEK, str. 183 a 184.
77) Srov. Zdeněk Růžička - Zatýkání v 50. letech. Moderní dějiny: Vzdělávací portál pro učitele, studenty a žáky [online]. c2009-2018 [cit. 2018-02-05]. Vzpomínka - video.
78) Srov. Tajný rozkaz ministra národní bezpečnosti z 14.5.1953: Nedostatky ve vyšetřovací práci státní bezpečnosti a VKR. Policie České republiky [online]. c2017 [cit. 2018-02-06]. Stupeň utajení byl zrušen.
79) Srov. Helena Kunstová - Psychologický nátlak ve vazbě v 50. letech. Moderní dějiny: Vzdělávací portál pro učitele, studenty a žáky [online]. c2009-2018 [cit. 2018-02-05]. Vzpomínka - video.
80) Srov. KAPLAN a PALEČEK. Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2008, str. 193
81) Srov. KAPLAN a PALEČEK, str. 195, 196 a 197
82) Srov. Exteritorialita. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-02-22].
83) Srov. Helena Kunstová - Zatýkání v 50. letech. Moderní dějiny: Vzdělávací portál pro učitele, studenty a žáky [online]. c2009-2018 [cit. 2018-02-12]. Vzpomínka - video.
84) Srov. VETEŠNÍK, Pavel. Vývoj právní úpravy správního trestání na území Československa. Historia et theoria iuris [online]. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave, 2015, 7(1) [cit. 2018-02-13]. ISSN 1338-0753.
85) Srov. Přes železnou oponu: Usmrcení na československé hranici [online]. [cit. 2018-02-14].
86) Srov. VETEŠNÍK
87) Srov. VETEŠNÍK